Karel Havlíček Borovský – Tyrolské elegie

Karel Havlíček Borovský – Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856) byl zakladatelem moderní české žurnalistiky a politického novinářství. Byl to tedy novinář, satirický básník, překladatel z ruštiny do polštiny. Položil základy kritického realismu a literární kritiky u nás. Narodil se v Borové (odtud pseudonym), později se s rodiči přestěhoval do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, kde absolvoval gymnázium a poté šel studovat filozofii do Prahy (rodiče z něj chtěli mít právníka). Vstoupil do kněžského semináře, protože chtěl působit na lid, když ale zjistil, že v semináři vládl spíše policejní režim, který plně odpovídal době absolutismu, kdy všechno české bylo vytlačováno do pozadí, rebeloval a roku 1841 byl ze semináře vyloučen (až do konce života kritikem církve). V roce 1843 odjel do Moskvy jako vychovatel – zklamání z carské nadvlády, zaostalosti, útlaku a korupce – v této době píše své epigramy (krátká satirická báseň s vyostřenou pointou – útok na společnost) a cyklus reportáží Obrazy z Rus. Po příjezdu z Ruska pracuje jako novinář (stává se redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela, v roce 1848 zakládá vlastní Národní noviny s přílohou Šotek = epigramy), angažuje se do politiky. V revoluci 1848 vystupuje jako radikální demokrat, spolu s Palackým vytváří politický program austroslavismus (nápad vytvořit federaci slovanských národů). V roce 1851 je poslán do vyhnanství do Brixenu. Krátce po svém návratu v roce 1856 umírá. Jeho pohřeb se stal první veřejnou politickou demonstrací proti bachovskému absolutismu, Božena Němcová údajně projevila velkou odvahu tím, že na rakev položila trnovou korunu jako symbol mučednictví.
Jediné realistické dílo, které Havlíček napsal, byl soubor reportáží Obrazy z Rus, psal také epigramy. Mezi jeho básnické skladby patří Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra a Král Lávra. Kritika Poslední Čech – kritika Tylova románu.
Pro Havlíčkovu tvorbu jsou typické narážky na dobovou situaci, kritika absolutistické vlády, ale i lidské lhostejnosti, kritika šlechty, panovníka, vlády a povrchního vlastenectví.
Tyrolské elegie je lyricko-epická satirická básnická skladba. Havlíček použil netradiční pojetí elegie = žalozpěvu (pohřební píseň, lyrická báseň, jejíž námětem je smutek nad smrtí blízké osoby, žal nad ztracenou láskou, domovem…) je v názvu ironickou nadsázkou. Dílo se odehrává v 19. století (prosinec 1851) v Habsburské monarchii, při cestě z Německého Brodu do Brixenu.
Hlavní myšlenka díla je výsměch vládě a policii a jejich kritika, obžaloba absolutistického systému za Bachova režimu, v němž jedinec ztratil svoji hodnotu, opovržení rakouskou vládou, boj proti reakci státu a pokrytectví.
Kompozice tohoto díla je retrospektivní (v 1. zpěvu je už autor v Brixenu a vypráví měsíčku svůj příběh, co se stalo). Dílo je rozděleno do devíti zpěvů. Úvod tvoří verš méně známé lidové písně z Chrudimska (sviť měsíčku, polehoučku). Dál příběh pokračuje nočním probuzením, kde Havlíček dostává dopis od „doktora“ Bacha, který má starost o jeho zdraví – a protože mu nesvědčí podnebí v Čechách, posílá ho na zdravé povětří… Vrchol skladby tvoří 8. Zpěv a příhoda se splašenými koňmi. V 9. zpěvu je popsán příjezd do Brixenu. Autor sám vypráví v ich-formě příběh jeho deportace do Brixenu = subjektivizace.
Obsah - Hlavní hrdina kritizuje Bachův absolutismus a ostře dává najevo svůj nesouhlas. Je deportován do italského Brixenu. Bach pro něj poslal vojáky (policisty). Havlíček se rozloučí se ženou a dcerou a odjíždí. Míjí borovský kostel a vzpomíná na to, co ho poutá k tomuto místu. Při cestě se koně splašili a policisté se chovali zbaběle. Havlíček mohl uprchnout, ale zůstal v kočáře a dojel s nimi do Brixenu. Celý tento příběh vypráví měsíci.
Havlíček využívá lidové slovesnosti, hovorový jazyk (dobrýtro; již ani nekvik; ouřad), ustálené obraty. Využívá také nový typ satiry – naplněna jazyková i situační komika. Autor využívá krátké sloky (čtyřveršové strofy), nejčastěji střídavý rým, rytmus trochej, řečnické otázky. Častá ironie, satira až místy sarkasmus (Os všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá. Dvě hodiny po půlnoci…mi dával žandarm u postele šťastný dobrýtro). Mezi další jazykové prostředky patří inverze (tam Dedera koupil mělnického čtyry lahvice), apostrofa měsíce (sviť, měsíčku..nepospíchej..nejsem zdejší, můj měsíčku!), přirovnání (Bach mi píše jako doktor. Tak mne vábil jak Siréna. Hloupost mezi národy je bezedná jak držka armády), personifikace (kostelíček..na mne hledí), historismy až archaické výrazy (postilion – kočí poštovních vozů; žandarm – četník, voják; vikář – církevní hodnostář, farář), biblické náměty (Jonáš a velryba, Siréna, Léthe). Mezi cizojazyčné výrazy patří německé výrazy (nejsem treu und bieder = věrný a řádný (rakouský občan), zlato na krágle = na límci), latinské výrazy (ale Džog, můj černý buldog, ten je grobián, na habeas corpus tuze zvyklý – on je Angličan).
Havlíček často používá nejrůznější narážky a přirovnání, zdá se, že mluví lidem z duše. Skladba nepostrádá rychlý spád, často se zde vyskytuje přímá řeč a další okořenění například ve formě krátkých úvah, promlouvání kostelíku či otázek do éteru. Autor se nebojí jakoby nevinně opisovat tehdejší nešvary, používá jednak slova z obecné češtiny a nářečí, ale také některé latinské či německé výrazy, což mnohdy dokresluje ironii a vtip situace. Používáním cizích slov Havlíček též rozšiřoval obzory tehdejší společnosti.
Hlavní postavou je sám autor Havlíček – ironický, odvážný, vzpurný, výsměšný, rezignovaný. Nelítostný kritik, kterému není nic svaté, nedělá ze sebe chudáka, ačkoli by na to měl plné právo, dokáže se zasmát i sám sobě, vystupuje zde jako velký vlastenec. Vedlejší postavou je Dedera – policista, Bachův zastánce, který poslušně plní rozkazy, sám ale k Havlíčkovi žádnou zášť necítí.
Ve 30. – 40. letech 19. století začal růst politického uvědomění, probíhalo národní obrození. V 50. letech se Rakousko po porážce revoluce (1848-9) vrátilo k absolutismu, v čele nově František Josef I., významnou osobností byl rakouský ministr vnitra Alexandr Bach = tzv. neoabsolutismus (bachův absolutismus) – nastal ekonomický rozvoj, ale velké omezení politických svobod obyvatelstva. Jeho uvolnění nastalo v 60. letech, roku 1867 proběhlo tzv. rakousko-uherské vyrovnání (rozdělení na dva rovnoprávné celky).
Karla Havlíčka Borovského řadíme do počátků českého realismu. Realismus vznikl v první třetině 19. století. Autor se snaží pravdivě zachytit skutečnost, hrdina představuje určitý typ, hrdinův charakter se během děje vyvíjí, autor je objektivní (nevstupuje do děje), velmi často jsou kritizovány nejrůznější společenské nedostatky, nejoblíbenějším žánrem je román, dobře promyšlená kompozice, velmi podrobné popisy. Do počátků realismu řadíme ještě B. Němcovou (sběratelka pohádek, Babička), Jana Nerudu, Vítězslava Hálka, Karolínu Světlou, Aloise Jiráska, Gabrielu Preisovou, Ladislava Stroupežnického a Aloise a Viléma Mrštíka. Mezi anglického představitele patří Charles Dickens (Nadějné vyhlídky, David Copperfield, Oliwe Twist), mezi ruské představitele patří Lev Nikolajevič Tolstoj (Vojna a mír, Anna Karenina), Fjodor Michailovič Dostojevský (Zločin a trest) a N. V. Gogol (Mrtvé duše, Revizor). Ve Francii Honoré de Balzac (Lidská komedie).
Na Borovského navázali například Májovci. J. NERUDA, V. HÁLEK, K. SVĚTLÁ, A. HEYDUK, R. MAYER a J. ARBES.
• Dílo: soubor reportáží Obrazy z Rus, epigramy. Básnické skladby - Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra a Král Lávra. Kritika Poslední Čech – kritika Tylova románu.
• Inspirace – dobová situace, absolutistická vláda, kritika
• Literární druh – lyricko-epický
• Literární žánr – báseň, poezie
• Místo děje – v Habsburské monarchii, při cestě z Německého Brodu do Brixenu.
• Čas děje – v 19. století (prosinec 1851)
• Kompozice – retrospektivní, devět zpěvů, ich-forma
• Vypravěč - Dílo je psáno jako monolog vypravěče (KHB) obracejícího se k měsíci jako adresátovi.
• Jazykové prostředky – ironie, satira, sarkasmus, inverze, apostrofa měsíce, přirovnání, personifikace, historismy až archaické výrazy, biblické náměty
• Syntaktické prostředky – Havlíček využívá lidové slovesnosti, hovorový jazyk ustálené obraty, řečnické otázky. Sloka má 4 verše, rým ABCB (přerývaný), trochej: nepravidelný (typický u satir). Střídání sudého a lichého počtu slok. Německé výrazy, latinské výrazy