Bohumil Hrabal – Obsluhoval jsem anglického krále

Bohumil Hrabal – Obsluhoval jsem anglického krále
Bohumil Hrabal se narodil roku 1914 (letos 100 let) u Brna, od 6 let žil v Nymburku. Z gymnázií v Brně a v Nymburku byl vyhozen a maturitu nakonec udělal na gymnáziu v Českém Brodě. Vystudoval právnickou fakultu v Praze. Prošel řadou zaměstnání, například byl písař na notářství, úředník, skladník, výpravčí, číšník, kulisák v divadle S.K.Neumana. Je označován za jednoho z nejvýznamnějších prozaiků 20. století.
Dílo Obsluhoval jsem anglického krále je považováno za vrchol Hrabalovy tvorby a obdržel za něj Národní cenu České republiky. Kniha byla zakázaná, za hlavní důvod byly uváděny příliš otevřené erotické scény, ale Hrabal v knize zesměšňuje všechny totalitní režimy.
Mezi Hrabalovu tvorbu patří sbírka povídek Perlička na dně (v každém je něco krásného), novela Ostře sledované vlaky (s tématem okupace), povídka Pábitelé, Příliš hlučná samota, vzpomínkové prozy - Postřižiny, Slavnosti sněženek.
Inspiraci našel z vlastních zkušeností z prostředí noblesních hotelů a restaurací. Mnoho událostí, ale i postav má svoji předlohu ve skutečných lidech (pikolík s párky).
Typičnost - Hrabal si do svých děl vybírá postavy obyčejné, ztroskotance, nemocné, smolaře, na první pohled velice nezajímavé lidi, kteří v životě nic nezažili, ale o životě rádi mluví. Hrabal má pro tyto lidi svůj vlastní název – Pábitelé. Pábitelé jsou posedlí životem, dělají všechno špatně. Příběhy nemají souvislý děj, všechny složky vyprávění jsou v jedné rovině – metoda koláže (věnuje jim stejnou pozornost). Hrabal psal své texty na stroji, když je dopsal, rozstříhal je a pak zase slepil = konečné dílo.
Obsluhoval jsem anglického krále je vývojový epický román s „pábitelským“ příběhem (pro hospodské posluchače), který zachycuje osud člověka v 20. – 50. letech, problematiku komplikovaného soužití Čechů a Němců u nás. Satira o typické české přizpůsobivosti, vyprávění malého dětinského číšníka, který dosáhne mistrovství ve svém oboru, ale bez ohledu na morální principy doby. Odehrává se na různých místech v Čechách různé hotely, kde hlavní hrdina pracoval; Praha, Cheb, podkrkonoší) v 20.-50. Letech 20.století. Autor v něm zachycuje politický vývoj na našem území před 2. SV, během války a komunistický převrat. Kvůli tomu byl vydán až v roce 1989.
Název knihy – vrchní Skřivánek se stal pro Dítěte vzorem. Vždy věděl dopředu jaké jídlo si host dá a jaké je národnosti. Pokaždé když se Dítě zeptal jak to všechno ví, pokrčil rameny a řekl „Obsluhoval jsem anglického krále“, podobnou průpovídku pak používá Dítě sám „Obluhoval jsem habešského císaře“. Tato věta vyjadřuje jakousi speciální dovednost a životní moudrost, která pomáhá nahlížet do nitra ostatních lidí a lépe rozumět jejich chování a pocitům.
Hlavní myšlenkou díla je kromě zesměšnění totalitních režimů a odmítání černobílého vidění války zde popisuje vývoj zakomplexovaného člověka, který se vždy snaží úspěchem vyrovnat svůj nedostatek a je pro to ochoten obětovat téměř vše. Paradox je, že až když je sám na Šumavě a nemá se s kým srovnávat, tak je sám se sebou srovnaný. Časté erotické motivy, asociativně řazené motivy – převládá metoda proudu vědomí. Dílo nabádá radovat se z maličkostí.
Obsah - Obsluhoval jsem anglického krále je životním příběhem Jana Dítěte, malého pikolíka, jehož velkým snem je pořídit si vlastní hotel. Svou profesní pouť začíná jako prodavač párků na nádraží, později se stane číšníkem v hotelu Zlatá Praha a vrcholem jeho kariéry se stane hostina habešského císaře, po které obdrží řád za skvělé služby. Pro malého pikolíka je vyznamenání obrovskou vzpruhou a ctí, na kterou může být právem hrdý. Už coby bezvýznamný pikolík naschvál při roznášení párků lidem do vlaku vrací drobné pomalu, aby vlak odjel dříve, než tak vůbec stihne učinit. S podobnou vypočítavostí sympatizuje v dobách protektorátu s Němci a dere se vzhůru za uznáním a prestiží. Navzdory tomu všemu je vám ho ale rovněž tak trochu líto.
Po celý život se zuby nehty snaží vystoupit ze stínu svého příjmení, ale nedaří se mu to. Když čtete jeho životní zpověď, čiší z ní dětskost, naivita, bezprostřední a nekomplikovaný pohled na život. Nechce být Janem dítětem, chce být vážený a uznávaný Johan Ditie. Chce a chce. Avšak přestože se z pikolíka vypracuje v číšníka v nejlepší pražské kavárně, obsluhuje Habešského krále, stane se z něj hoteliér a nakonec i milionář, štěstí a pocit uspokojení nenalezne. Ty paradoxně objeví až v tichosti a samotě vylidněného šumavského pohraničí, při lopotné a marné práci spočívající v udržování neudržitelných cest. Zde nemá s kým soupeřit, komu co dokazovat, jedinou společností jsou mu jeho zvířata.
Kompozice – víceméně chronologická. V knize se objevuje pět kapitol (původně to mělo být pět povídek, ačkoliv na sebe dějově navazovaly). Každá kapitola začíná větou „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu“ a končí „Stačí vám to? Tak tím dneska končím.“ – vytváří tím rámec, který drží knihu pohromadě. V díle můžeme najít několik typických rysů Hrabalovy tvorby. První co nás zaujme, bude nejspíš tektonická kompozice. Nemá žádnou logickou výstavbu, nelze vytvořit strukturu díla. Text není členěn, chybí zde odstavce. Jedná se o retrospektivní okamžiky, mezi nimiž není žádná chronologická, logická ani příčinná souvislost. Psal pouze to, co ho napadlo, své dojmy a pocity. Využívá asociativní metodu, která byla typická pro surrealismus a označuje se jako proud vědomí (navazuje tím na Goetha, Manna nebo Grosse). Zde se jedná ovšem o proud řeči, jelikož pouze vypráví někomu, co v životě zažil. Útržky a vzpomínky, které mu utkvěly v paměti. Ich forma (autor se ztotožňuje s hlavní postavou).
Mluva Jana je prostá, ale jelikož se chce dostat mezi bohaté lidi, tak se snaží mluvit i hovorovou češtinou. Objevuje se zde hojně profesní mluva, germanismy a prvky obecné češtiny. Mísí se zde prvky různých forem jazyka, což je autorův záměr. Souřadná souvětí, propojování vět a souvětí do tzv. hypersouvětí. Polysyndeton (nadbytek spojek – hlavně a) – snaha vytvořit iluzi reálné mluvené řeči. Vypravěč nám může připomínat typ věčně nespokojeného člověka. Můžeme zde vidět mnoho kontrastů – ošklivost a krása, krutost a něha apod. Černý humor, erotika, groteskní scény. Neskutečné a fantastické prvky – habešská specialita – ryby zašité do krocanů, krocani do antilop, antilopy do velblouda; Siegfried jako kojenec vbíjí kladivem hřebíky.
HLAVNÍ POSTAVY
Jan Dítě = v této knize se vyvíjí, děj začíná v době kdy je mladým mužem bez zkušeností – začíná jako pikolík na zaučení v hotelu Zlatá Praha, je plný iluzí a energie k životu, zakomplexovaný ze své výšky, chce být bohatý a uznávaný, sní o lepší společnosti, podlézá a snaží se zalíbit. Sice dostane vše co chce, ale pokaždé v nevhodnou chvíli, nikdy není delší dobu šťastný. Na konci příběhu nachází smysl života v málu, v prosté životu. Pod neutrálního postoje se přes nacionální vrací k vlasteneckému pohledu na svět (nemá smysl snažit se zapadnout).
Líza = Němka, žena hlavního hrdiny (Dieteova manželka), nacionalistický pohled na svět, učitelka tělocviku z Chebu, později velitelka zdravotních sester, svéhlavá, krásná, rozhodná. Mají se rádi i když si chvílemi nerozumí
Vrchní Skřivánek = vrchní v hotelu Paříž, obsluhoval anglického krále, vlastenec (za své názory a výrazně protiněmecké chování byl zatčen gestapem), obsluhoval anglického krále a habešského císaře a své umění předává Ditěti. Sázeli se s Dítětem o tom co si jaký host dá.
Syn Siegfried měl odmala zálibu v zatloukání hřebíků. Jeho otec na něm neviděl nic jiného než silnou pravačku. Po Lízině smrti byl odebrán do ústavu
Mezi Hrabalovy současníky (proza 70. A 80. Let) patří:
Oficiální: Vladimír Páral (Milenci a vrazi), Ota Pavel (Smrt krásných srnců), Radek John (Memento)
Sazdamitová a exilová: Milan Kundera (Nesnesitelná lehkost bytí, Směšné lásky), Josef Škvorecký (Prima sezona, Zbabělci, Tankový prapor, Mirákl), Ludvík Vaculík (Český snář), Ivan Klíma (Láska a smetí), Eva Kantůrková (Smuteční slavnost).
Kniha byla zfilmovaná roku 2006 Jiřím Menzlem.