Bohumil Hrabal - Ostře sledované vlaky

Ostře sledované vlaky
Bohumil Hrabal

• autor: Bohumil Hrabal
dílo: Ostře sledované vlaky
literární žánr: epika
typ díla: novela
doba vzniku/1. vydání: 1965

• Obsah díla:
Příběh se odehrává v malé vesnici roku 1945, ve které se nachází důležité nádraží. Tím projíždějí velmi pečlivě sledované vlaky do Německa. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je dvaadvacetiletý Miloš Hrna, místní výpravčí. Ten se zrovna vrátil z nemocenské, protože si podřezal žíly. Vypravuje o své rodině, jak všichni jeho předci pracovali na stanici a tak následuje rodinnou tradici. Popisuje svůj sklíčený pocit v centru vesnice, kam se před nedávnem přestěhovali, a také své milostné trable s Mášou. Na stanici pracuje Miloš s výpravčím Hubičkou, který je vyhlášený „proutník“. Miloš u něj hledá rady, které se týkají jeho problémů s erekcí (takto to v knize napsáno není, je použit latinský výraz). Právě kvůli těmto problémům si sáhl na život.
Hlavní zápletka knihy je spojená s druhem vlaků, které tudy projíždějí. Říká se jim „ostře sledované vlaky“, neboť Němci je velmi pečlivě hlídali kvůli hrozbě napadení partyzány. Tyto vlaky pravidelně převážely výbušniny, munici a zbraně, ale také nemocné a zmrzačené vojáky. Proto jsou také velmi netolerantní, když se nějaký vlak opozdí. Rozhodující okamžik nastává, když Hubička zasvětí Miloše do svého plánu zničit jeden takový vlak, který převážel munici na frontu. Chtějí ho vyhodit do povětří. Výbušninu jim poskytla jejich známá – Rakušanka. Miloš se jí svěřil se svým „problémem“ a ona mu ochotně pomohla.
Milošovo sebevědomí bylo zkušeností s Rakušankou natolik posíleno, že se rozhodl vhodit do vlaku bombu sám. To se mu daří velmi dobře, ale byl spatřen německým vojákem, který vlak hlídal. Navzájem na sebe vytřelili a oba spadli vedle tratě. Umírali vedle sebe a Miloš polemizoval nad svým životem, životem německého vojáka a smyslu války a smrti. Poslední, co slyšel, byl výbuch, který zničil vlak.

• Bohumil Hrabal a okolnosti vzniku díla:
Bohumil Hrabal se narodil roku 1914 v Brně a zemřel v Praze roku 1997. Byl to český prozaik a stal se nejpřekládanějším českým spisovatelem 20. století. Vystudoval práva v Praze, ale pracoval např. jako pojišťovací agent, balič starého papíru nebo jako výpravčí na nádraží, odkud také čerpal inspiraci pro svá díla. Až na začátku 60. let se stal profesionálním spisovatelem. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří kromě Ostře sledovaných vlaků například Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Obsluhoval jsem anglického krále, Slavnosti sněženek, Přiliš hlučná samota, Postřižiny a další.
Přímou inspirací k sepsání této knihy se Hrabalovi stalo jeho vlastní zaměstnání; pracoval jako výpravčí na několika nádražích. Nápad odpalu vlaku převzal Hrabal ze skutečné události, kdy partyzáni odpálili německý muniční vlak. Dále autor v díle nastolil téma přeměny chlapce v muže a také to, jak válka měnila životy a charakter běžných lidí. Vyslovuje v něm nesmyslnost války, která vše ničí a ničemu neprospívá.
Novela patří k druhé vlně poválečné prózy Bohumila Hrabala. Pro Československo tato novela znamenala alespoň částečnou známku demokratizace situace a větší spisovatelské svobody.
• Role knihy v literárně historickém kontextu:
Novela Ostře sledované vlaky vyšla po uvolnění socialismu v ČSR. Je řazena mezi díla druhé vlny poválečné literatury. V době svého vydání se novela podílela na vytváření literární a kulturní atmosféry, ale na další vývoj neměla nijak zásadní vliv. Jediný odkaz díla, který je patrný stále, je ustálené slovní spojení „ostře sledovaný“, které se používá například u politiků.
Kniha byla kritikou přijata velmi rozporuplně. Konzervativní čtenáři byli pohoršeni textem, který místy obsahuje vulgarismy či erotické výjevy. Argumentovala tím, že kniha kazí tehdejší mládež. U normálních čtenářů byla ale kniha přijata velmi pozitivně, dokonce se stala jednou z nejoblíbenějších knih tohoto autora. Její popularita se neztrácí dodnes, je stále jednou z nejoblíbenějších knih tohoto autora. Na to má také velký vliv velmi povedená filmová adaptace z roku 1966. Režie stejnojmenného filmu se ujal Jiří Menzel a v hlavní roli se představil Václav Neckář. Byl to natolik úspěšný filmový počin, že získal americkou filmovou cenu Oscar za nejlepší zahraniční film a byl zařazen mezi sto nejlepších zahraničních filmů 20. století.

• Charakteristika jedné postavy – Miloš Hrma:
Miloš Hrma je hlavní hrdina a zároveň vypravěč celého příběhu. Je to dvaadvacetiletý muž, který právě dospívá a řeší své osobní problémy mnohem více než válku, která je všude okolo v plném proudu. Zaučuje se na výpravčího na nádraží. Tam se právě vrací z nemocnice, kam byl odvezen poté, co se pokusil o sebevraždu. Důvodem k tomu bylo jeho sexuální selhání, kdy nedokázal uspokojit svou dívku a tudíž měl velký problém se svou přeměnou v opravdového muže. Miloš se velmi trápí svým neúspěchem, nepřipadá si býti mužem. Své problémy ale řeší nehrdinsky pokusem o sebevraždu. S jeho pocitem méněcennosti mu pomůže až cizinka, které se svěří se svým problémem. Po tomto úspěchu Miloš rychle nabývá sebevědomí a odvahu a rozhodne se, že útok na vlak spáchá sám. Paradoxem celé této situace je, že krátce po nabytí své síly byl Miloš postřelen a zemřel. I přesto se ale cítil být hrdinou, když těsně před svou smrtí zaslechl výbuch vlaku.

• Ukázka:
„Pak mi výpravčí Hubička podal ruku, studenou a vlhkou, jako by podal rybu. A já kráčel podle kolejí. Přes měsíc přeběhl dlouhý oblak a začal se sypat zmrzlý sníh, otočil jsem se a viděl v dálce cloněné světlo lokomotivy. Měsíc vyplul z toho oblaku sněhu a v mrazivé noci se pláně polí jiskřily a zase jsem slyšel, jak všechny ty zmrzlé krystalky tikají, jako by se v každém pohybovala barevná ručička vteřin. Pak jsem vylezl na stožár semaforu jako po žebříku. A znovu přeběhl oblak a zase se začal sypat sníh, jemný jako jepice. Obkročil jsem lampu. Lokomotiva vjížděla do stanice a žalostně pískala, protože neměla na volno. A cítil jsem, jak se křídlo semaforu zvedá, zvedá mi ruku a lampa proměnila červené světlo v zelené. A v té poloze volno mi rameno vytvářelo dostatek clony, protože bylo větší než já. A lokomotiva si zapískala, viděl jsem, jak výpravčí ukazuje zelenou lucernou strojvedoucímu, aby projížděl, a já seděl na semaforu, sníh se sypal, cítil jsem, jak mne zobají vločky, viděl jsem, jak hodně ten sníh padá. Ani jsem se nehnul, v ruce už jsem držel tu věc, slyšel jsem, jak do mne přechází tikot toho přístroje, a pak projela lokomotiva (…) a potom jsem lehce hodil ten přístroj, jako bych házel do říčky květinu, vypočítal jsem si to přesně, hodil jsem, když se pode mnou ocitlo čelo vagónu, a ten přístroj padl akorát doprostředka vagónu, který si najel do té věcičky, která tam teď ležela a odnášela ten ostře sledovaný vlak k jeho konci (…) a pak jsem už viděl, jak se blíží poslední vagón, s budkou na konci, odkud najednou vyšlehl dlouhý kužel světla a soustředil se na mne, vytáhl jsem revolver a viděl, jak se zableskla hlaveň pušky hned pode mnou. Vystřelil jsem a současně vystřelil i kdosi z té budky a na zem padla baterka a svítila v štěrkovém loži a z budky vlaku kdosi padl k ní a skulil se do příkopu. A já jsem pocítil bolest v rameni a z ruky mi vypadl revolver a po hlavě jsem padal, ale zachytil jsem se za plášť o kramli, (…). Padl jsem na ruce a hrany ostrého kamene mi prorazily dlaně. Potom jsem se skulil do příkopu, hned vedle toho německého vojáka, který ležel na boku a začal pochodovat na místě, pořád jako by kráčel, těžkýma botama vyhrabával sníh až na zmrzlou hlínu a drn a držel se za břicho a naříkal. Nastavil jsem před ústa dlaň, a když jsem odkašlal, vyplivoval jsem krev. Ten německý voják mi prostřelil plíce a já jemu asi břicho. (…)“
(citace str. 82-85)

• Rozbor ukázky:
stylistická charakteristika: (jsou shodné u ukázky i celé knihy)
◦ slohový postup – vyprávěcí / popisný
◦ způsob vyprávění – ich-forma
◦ funkční styl – umělecký
◦ členění textu – text je členěn do kapitol, které nejsou pojmenovány ani očíslovány; dále je text členěn do odstavců, které jsou velmi dlouhé, někdy i přes několik stránek
◦ další charakteristiky textu – množství přímé řeči je přiměřené; autor využil obecnou češtinu spíše hovorového rázu, využívá také slang a vulgarismy
lexikální charakteristika:
◦ konkrétní slova:
• slang → doprostředka (tento výraz se používá spíše v mluvené řeči, v písemném projevu se užívá tvar doprostřed)
• odborná terminologie → kramle (kramle je něco jako svorka, většinou ocelová a používá se především ke spojování dřevěných trámů)
◦ konkrétní tvar:
• deminutiva → krystalky, ručička, věcička, říčka (deminutiva přidávají textu na dojmu, že takto by to opravdu mladík vyprávěl, nepopisoval by to strohým jazykem)
syntaktická charakteristika:
◦ větné členění – větné členění je poměrně pravidelné, odchylky od pravidelného slovosledu se téměř nevyskytují
◦ věty a souvětí – autor využívá v naprosté většině textu souvětí, která jsou dlouhá i přes několik řádků; jednotlivé části věty odděluje stále čárkami; jednoduché věty využívá pouze v přímé řeči, ale i tam využívá souvětí
◦ zajímavosti – autor nevyužívá žádné neobvyklé interpunkční znaménka, občas se vyskytuje trojtečka, která značí neukončenou výpověď
jazykové prostředky:
◦ metafora (tropy) → čelo vagónu (tento výraz je metaforou na základě podobnosti místa – na hlavě je čelo také v předu a většinou je vidět jako jedna z prvních věcí, stejně tak když přijíždí vagón, je vidět nejdříve jeho čelo – přední část)
◦ personifikace (tropy) → zobají vločky (tento jazykový prostředek je zcela jasnou personifikací, vločky nezobou (to dělají přeci zvířata), ale může to poukazovat na to, že vypravěči byla zima a padání vloček mu nebylo zrovna příjemné – stejně tak by mu nebylo příjemné opravdové zobnutí)

Bohumil Hrabal – Ostře sledované vlaky
Bohumil Hrabal se narodil roku 1914 (letos 100 let) u Brna, od 6 let žil v Nymburku. Z gymnázií v Brně a v Nymburku byl vyhozen a maturitu nakonec udělal na gymnáziu v Českém Brodě. Vystudoval právnickou fakultu v Praze. Prošel řadou zaměstnání, například byl písař na notářství, úředník, skladník, výpravčí, číšník, kulisák v divadle S.K.Neumana. Je označován za jednoho z nejvýznamnějších prozaiků 20. století.
Dílo Obsluhoval jsem anglického krále je považováno za vrchol Hrabalovy tvorby a obdržel za něj Národní cenu České republiky. Kniha byla zakázaná, za hlavní důvod byly uváděny příliš otevřené erotické scény, ale Hrabal v knize zesměšňuje všechny totalitní režimy.
Mezi Hrabalovu tvorbu patří román Obsluhoval jsem anglického krále, sbírka povídek Perlička na dně (v každém je něco krásného), povídka Pábitelé, Příliš hlučná samota, vzpomínkové prozy - Postřižiny, Slavnosti sněženek.
Inspiraci našel z vlastních zkušeností z prostředí noblesních hotelů a restaurací. Mnoho událostí, ale i postav má svoji předlohu ve skutečných lidech (pikolík s párky).
Typičnost - Hrabal si do svých děl vybírá postavy obyčejné, ztroskotance, nemocné, smolaře, na první pohled velice nezajímavé lidi, kteří v životě nic nezažili, ale o životě rádi mluví. Hrabal má pro tyto lidi svůj vlastní název – Pábitelé. Pábitelé jsou posedlí životem, dělají všechno špatně. Příběhy nemají souvislý děj, všechny složky vyprávění jsou v jedné rovině – metoda koláže (věnuje jim stejnou pozornost). Hrabal psal své texty na stroji, když je dopsal, rozstříhal je a pak zase slepil = konečné dílo. Ostře sledované vlaky jsou vlastně pro Hrabala dost netypické. Sevřený děj s klasickým členěním, jasným dělením vět a odstavců směřující k výrazné pointě je v jeho díle spíše výjimkou. Daleko častěji u něj najdeme knihy skládající se z epizod, bez děje, který by se dal snadno odvyprávět a který je navíc třeba odchytávat z proudu řeči často halasných hlavních postav.

Autor se při psaní Ostře sledovaných vlaků (poprvé vyšly v roce 1965) inspiroval skutečným odpálením muničního skladu u Stratova a zároveň vyšel ze svých zkušeností výpravčího, kterým za války byl v Kostomlatech nad Labem.
Próza se souvislým dějem (epika), rozsahem novela, při níž se autor soustředí zejména na hlavní dějovou linku a s minimem odboček (výjimkou jsou vzpomínky hlavního hrdiny) míří k pointě. Typicky tu vystupuje jen málo postav a dílo se zároveň odehrává v rámci krátkého časového úseku. Příběh se odehrává za druhé světové války (za doby protektorátu – 1939-1945) na malé stanici, kterou občas projíždějí ostře sledované vlaky – německé transporty s municí. Partyzáni z okolí se je snaží zničit, ale většinou jen zabijí nějaké vojáky, případně sami padnou, vlakům se nikdy nic nestane. Samotná železniční stanice mezitím žije menší aférkou – výpravčí Hubička otiskl razítko stanice na hýždě slečny Zdeničky, zdejší telegrafistky, na což si její matka přišla stěžovat, a provinilce tak čeká výslech před komisí.

Hlavním tématem je život na vesnici a válka. Hlavní myšlenkou je kritika druhé světové války. Poukazuje na zbytečné ztráty na životech a jak válka ovlivňuje lidi. Vypravěčem je hlavní hrdina novely – mladý výpravčí Miloš Hrma. Příběh je vyprávěn v první osobě jednotného čísla – ich-forma. Vypravěč neomezeně zachycuje své subjektivní pocity, prožitky a názory na další postavy nebo situace (např. kdybychom o sobě někde potkali v civilu, možná, že bychom o se měli rádi, pohovořili bychom si).

Novela vznikla v polovině 60. let, v době společenského uvolnění po tuhém režimu 50. let, které se týkalo i literatury.

Kompozice – Hrabal novelu vytvořil přepsáním dvou kratších povídek (Legenda o Kainovi a Fádní stanice), výsledná válečná novela vypráví děj chronologicky (střelba na nepřítele, jeho smrt, úvahy o nesmyslnosti války, výbuch vlaku, smrt hlavního hrdiny), s občasnými retrospektivami. I v ukázce jsou vidět dlouhá Hrabalova souvětí, stejně jako kontrast (ticho a klid x cákající krev; vybuchující vlak x voják volající matku), utrpení a jeho zranění zdůrazňují použitá slovesa (crčet). Celá tragická scéna, v níž umírá hlavní hrdina, je tak trochu tragikomická, což ještě podtrhuje závěrečná věta s použitým vulgarismem („Měli jste sedět doma, na prdeli...“). Hovorová slova a vulgarismy jsou pro Hrabalův písemný projev příznačné, používá je například k vykreslení atmosféry namísto podrobné charakteristiky postav.

Obsah - Novela o mladém železničáři je však tak trochu podobná svému hrdinovi, nenápadnému Miloši Hrmovi, který se do práce na malé železniční stanici vrací po delší rekonvalescenci, během níž se vzpamatovával z pokusu o sebevraždu. Psychicky labilní dvaadvacetiletý mladík si podřezal žíly, protože se mu nedařilo pomilovat se s přítelkyní Mášou. Citlivý mladík nemá nejlepší pověst, přesněji řečeno, nemá ji jeho rodina. Podivíni, jimiž byli jeho otec, děda i praděd, nikde nepracovali a žili z invalidního důchodu od státu a ještě se ostatním vysmívali. Naivní a nezkušený Miloš Hrma je jiný, proti práci nic nemá, jenže opovržení společnosti se tak trochu přeneslo i na něj. Poklidnou atmosféru provinční stanice naruší erotické hry výpravčího Hubičky (orazítkování pozadí telegrafistky Svaté). Přednosta, starší muž, je přístupem pana Hubičky pohoršen, protože podle něj by se měl věnovat spíše kariéře než mladým dívkám, Hubička však na sobě nic měnit nemíní a vyšetřovatel jej nakonec beztak shledává nevinným. Mladík Hubičku obdivuje, zvláště pro jeho úspěchy u žen i pro to, jak si dovede život užít. Sám se však nadále trápí. Rád by měl sex s přítelkyní Mášou, ale bohužel toho není schopen. Nakonec uspěje jako muž, i když v trochu jiné situaci, než si plánoval.
Přímo na nádraží se pomiluje s půvabnou Rakušankou Viktorií Freie, účastnicí protinacistického odboje. Do odboje se pak také zapojí a díky účasti v něm a tomu, že se cítí důležitější, stoupne i jeho dosud velice nízké sebevědomí. Najednou se přestává trápit každou maličkostí a naopak se chová odvážně. Dostane úkol hodit do německého muničního transportu nálož a vyhodit ho do vzduchu tak, aby byl skutečně zničen. Výbušninu a zbraň mu na stanici doručila právě krásná cizinka. Miloš odvážně vyleze na stožár, aby nálož hodil dolů, když ho spatří německý voják a okamžitě mu přikáže, aby se už ani nehnul. Mladý železničář však neposlechne, nálož hodí na transport a ještě po Němci vystřelí. Trefí se, ale voják stihne střelbu opětovat a oba tak umírají bok po boku. Miloš Hrma si ještě stihne prohlédnout medailon s fotografiemi nepřítelovy rodiny a uvědomit si, že je to obyčejný pěšák, podobně jako on. A že válka vlastně není bojem ani jednoho z nich.

Zvláštní výstavba textu (dlouhá souvětí, krátké izolované příběhy, které jsou propojené volnými asociacemi myšlenek – prvek surrealismu). Motiv sebevraždy i v jiných Hrabalových dílech. Absurdní a naturalistické prvky (hlava pod tankem), jiný slovosled v souvětí, podrobné popisy, německá slova a fráze, erotický podtext, vulgární úsloví a vulgarismy ve zdrobnělinách, normální text je spisovný. V díle je hezká práce se jmény (Hubička – proutník), často popisuje věci, které mají červenou barvu – symbolika války. Motiv utrpení zvířat – atmosféra války. Objektivní pohled na Němce. Epiteton (zvadlé lilium, cloněná lampa); přirovnání (měl zvednuté ruce, jako by připíjel slunci; díval se tak, jako bych já vlak rozstřílel); odborné výrazy (detonace – výbuch; lazaret – nemocnice).

Hlavní hrdina Miloš Hrma je v podstatě jediný, jehož charakter se během příběhu vyvíjí a mění se z bojácného naivního mladíka v dospěle a odvážně se chovajícího muže. Ostatní postavy se nemění (rozšafný záletník Hubička, starší opatrný přednosta, nevýrazná přítelkyně hlavního hrdiny Máša, naivní telegrafistka Zdenička).

60. léta 20. Století – více svobody výtvarnému i hudebnímu umění, otevíral se prostor pro experimenty. V letech 1958-1968 došlo k oslabení moci komunistické vlády, vlna kritiky stalinismu v padesátých letech, pozdější ekonomická krize.

Mezi Hrabalovy současníky (proza 70. A 80. Let) patří:
Oficiální: Vladimír Páral (Milenci a vrazi), Ota Pavel (Smrt krásných srnců), Radek John (Memento)
Sazdamitová a exilová: Milan Kundera (Nesnesitelná lehkost bytí, Směšné lásky), Josef Škvorecký (Prima sezona, Zbabělci, Tankový prapor, Mirákl), Ludvík Vaculík (Český snář), Ivan Klíma (Láska a smetí), Eva Kantůrková (Smuteční slavnost).