Michal Viewegh - Báječná léta pod psa

Báječná léta pod psa
Michal Viewegh

• autor: Michal Viewegh
dílo: Báječná léta pod psa
literární druh: epika
žánr díla: román s autobiografickými prvky
doba vzniku/1. vydání: 1992

• Obsah díla:
Děj knihy začíná narozením Kvida, který vše retrospektivně vypráví. Kvido v díle popisuje své dětství, dospívání a všechny trable i radosti s tím spojené. Jako malý bydlí v Praze, je jedináček a své dětství tráví často ve společnosti svých prarodičů (babička Věra a děda Josef a babička Líba a dědeček Jiří). Kvidova matka miluje divadlo a právě i od ní převzal lásku ke knihám. Jeho otec je vysokoškolsky vzdělaný, ale rodina roku 1968 usoudí, že bude pro ně lepší, když se odstěhují na venkov – jejich novým domovem se stává vesnice Sázava. Nejdříve bydlí v nuzných podmínkách, ale dobré bydlení dostanou pouze členové strany. Kvidův otec ale razantně odmítá vstoupit do strany a tak jeho jedinou možností, jak být „viděn“, je stát se součástí vesnického fotbalového týmu. Součástí jeho vzestupu byl také nucený odkup štěněte od starosty vesnice – pojmenovali ho Něha. Zanedlouho poté je Kvidově rodině přidělen hezký podkrovní byt a zde se Kvidovi narodí malý bráška Paco. Také babička Líba se k nim ze smyšlených zdravotních důvodů přestěhuje.
Kvidův otec získal dobré zaměstnání, hraje stále fotbal a nakonec je poslán i na pracovní cesty do zahraničí – navštíví Velkou Británii, Itálii i Japonsko. Tyto výhody ale končí, když přijmou pozvání ke svým přátelům na večeři. Ti totiž podepsali Chartu, proto se na ně celá vesnice „dívá skrz prsty“. Jsou také sledováni StB, a tak se o návštěvě dovědí i funkcionáři vesnice – otec ztrácí dobré zaměstnání a je přeřazen na místo vrátného. Tato degradace byla pro otce zlomovým bodem – uzavírá se do sebe a většinu času tráví v dílně, kde pracuje se dřevem. Domácnost upadá, babička Líba i Kvido jsou nejraději ve svém pokoji a Kvidova matka na vše sama nestačí. Kvidův otec upadá do depresí a to takových, že si začne vyrábět rakev. Matka se mu snaží pomoci a dokonce mu sežene psychiatra, otec ale jeho pomoc odmítá.
Kvido studuje ekonomii na vysoké škole, ale tento předmět ho nebaví, raději se věnuje psaní. I proto se rozhodne studia opustit a psát povídky. Když psal povídky, musel začít pracovat a dostal místo jako noční vrátný. Celá rodinná situace nic nemění na stavu Kvidova otce a naopak Kvidovo upuštění od studií ho ještě více zarmoutí. Jeho deprese nezmírní ani svatba jeho syna a narození první vnučky Aničky – dcera Kvida a Jarušky. Kvido v této době píše román o své rodině, o rodinných příslušnících, přátelích a osudech, které je potkaly. Román ale nemůže být za současného režimu vydán, protože je zaměřený kriticky vůči komunismu.
Všechno se ale mění v listopadu 1989 – otcův zdravotní stav se rapidně zlepší poté, co získá místo odpovídající jeho vzdělání a přestane vyrábět svou rakev. Kvido může vydat svou románovou prvotinu pod názvem Báječná léta pod psa.

• Michal Viewegh a okolnosti vzniku díla:
Michal Viewegh je český spisovatel a publicista, který se narodil 31. března 1962 v Praze. V současné době je českým nejúspěšnějším a nejprodávanějším spisovatelem. Původně studoval ekonomii na VŠE, ale nakonec vystudoval češtinu a pedagogiku na UK. Od roku 1983 publikoval povídky v Mladé frontě, po ukončení vysoké školy chvíli učil na základní škole, dva roky byl také redaktorem nakladatelství Český spisovatel, poté se ale stal profesionálním spisovatelem.
Je držitelem prestižní Ceny Jiřího Ortena (1993) za svou nejznámější knihu Báječná léta pod psa (1992). Jeho další populární romány jsou například Výchova dívek v Čechách (1994), Účastníci zájezdu (1996), Román pro ženy (2001), Báječná léta s Klausem (2002) a Případ nevěrné Kláry (2003). Mezi známé novely se řadí Názory na vraždu (1990), Lekce tvůrčího psaní (2005) a Andělé všedního dne (2007). Celá řada jeho románů, novel ale i povídek byla (více či méně úspěšně) zfilmována.

• Role knihy v literárně historickém kontextu:
Román Báječná léta pod psa je autobiografická kniha, kterou napsal Michal Viewegh roku 1992 a díky níž se následně stal jedním z nejznámějších českých spisovatelů. Pro autora to byla přelomová kniha, díky níž se dnes spisovatelstvím může živit. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků, zfilmována i dvakrát zdramatizována. Nejslavnější filmová adaptace je z roku 1997, v hlavních rolích se objevili Ondřej Vetchý, Libuše Šafránková, Květa Fialová a další.
Kniha autobiograficky popisuje život jedné rodiny během normalizace v Československu. Vyprávění se týká dospívání kluka za komunistického režimu – celé vyprávění má ale „jakýsi nadhled“. Po vydání knihy se objevily recenze ve většině případů pozitivní a i tak ji hodnotil například Pavel Tigrid – významný český exilový spisovatel). V dnešní době není Viewegh kritiky příliš uznáván – je řazen do tzv. nízké literatury, což ale nemění nic na tom, že každá jeho kniha se stane populární a prodá se jí několik desítek tisíc výtisků.
Vieweghova díla (nejen Báječná léta pod psa) se vyznačují svou epičností, prolínáním komediálních a tragických náhledů, což často způsobuje velmi vtipné situace.

• Charakteristika jedné postavy – Kvido:
Kvido je jednou z hlavních postav celého románu a je zároveň vypravěčem příběhu. Vypráví ho vydavateli, u kterého by měl tento příběh vyjít jako kniha pod názvem Báječná léta pod psa (původně se kniha měla jmenovat Případ dvanáctého patra nebo Kvidova rodina).
Své vyprávění začíná od svého narození a pokračuje až do doby po listopadu 1989. Kniha je psána ve třetí osobě, ale jednoznačně z Kvidova pohledu, často také události komentuje, aniž by se děje aktivně účastnil. Kvidovou velkou předností je nadprůměrná inteligence, která se u něj projevila už jako u malého chlapce – dokázal plynně číst i složité texty ještě dřív než nastoupil do školy. Jeho zálibou byl odjakživa jazyk a psaní – byl velmi sečtělý a na spoustu věcí měl svůj názor už jako dítě – tím velmi často šokoval své okolí.
Ve školce poznal Jarušku, do které se zamiloval. Jak ale rostl do puberty, stále více o sobě pochyboval – byl nemotorný, oplácaný a nijak zvlášť hezký.

• Ukázka:
Teprve poté, co Pavel Kohout a jeho žena Jelena zasvětili své hosty do posledního vnitropolitického dění a mimo jiné je seznámili se skutečností, že jsou velmi často sledováni Státní bezpečností, uvědomil si Kvidův otec, do jak vážné hry se – byť jako divák – dostal. Aby nějak zaměstnal své ruce, ujal se otáčení rožně, ale nadšené gurmánství, které přitom předstíral, nedokázalo jeho nervozitu beze zbytku zakrýt. Jeho mlaskavé výroky o zlatavě křupavé kůžičce nikoho neošálily tím spíše, že se stále díval na hodinky a k obloze, jako by se už nemohl dočkat příchodu tmy, a že jediný kousek kuřecích prsíček, který si v křiklavém rozporu se svými řečmi vzal, o chvíli později s trochu nepřesvědčivým vysvětlením zvrátil do živého plotu.

Také Kvidova matka pochopila, že možná rizika, spojená s touto návštěvou, jsou o něco větší, než si byla ochotna ještě před hodinou připustit. (…)
Situaci zachraňovali Paco a Kvido: Malého jezevčíka se nebáli a nebáli se ani tajné policie, takže se chovali zcela přirozeně. Pavel Kohout sice nejprve zapochyboval, zda náhodou Kvido nebude patřit k oněm mladíčkům, kteří po vypití dvou sklenek jeho vína ostře odmítnou jeho ranou svazáckou tvorbu, ale Kvidovo několikaleté řinčivé recitační období, za něž se už nyní nemálo styděl a které nebylo úplně nepodobné právě kohoutovskému „intelektuálnímu selhání“, znamenalo dostatečnou záruku, že na posměšnou recitaci veršů o Stalinovi tentokrát nedojde. Oba chlapci se mu líbili a s chutí s nimi šaškoval.
Když přišlo na přečtení Kvidovy povídky, dramatik se maličko ulekl a rychle si začal připravovat nějaké to šetrné odmítnutí s patřičným povzbuzením. Povídka – jakkoli začátečnická – ho ale celkem mile překvapila, i když nesouhlasil s jejím pesimistickým vyzněním, jehož umělou příčinu spatřoval správně v tom, že prodávaní hoši nemohli mluvit.
„My přece mluvit můžeme – a to je taky naše jediný štěstí!“ řekl Kvidovi a se smíchem mu předvedl vrstvu svého podkožního tuku. „Uvidíš, že každá ženská se dá naštěstí ukecat.“
„Myslíte?“ řekl se zájmem Kvido.
Krátce po desáté zaslechli, jak na příjezdové cestě zastavilo auto.
„Aha,“ řekl tiše Pavel Kohout. „Naše ostraha!“
Obešel garáž a nahlížel přes branku.
Kvidův otec ucítil prudké píchnutí pod prsní kostí.
„Místní,“ řekl Pavel Kohout. „Musíte jít zadem přes koleje. Poznali by vás.“
Návštěva skončila.
Kvido i Paco dostali příkaz mlčet.
Rodina se rychle loučila.
Prošli zahradou až na její opačný konec. Opatrně se vyhýbali větvím jabloní. Tráva byla mokrá. Protáhli se dírou v pletivu.
„Držte se!“ zašeptala Kvidova matka.
„Na shledanou,“ zašeptal Kvidův otec.
Tma milosrdně kryla jeho bledost.
Sestoupili na úzkou pěšinku nad železniční tratí. Po několika metrech zasvítily ve tmě oči psa. Kvidova matka naposledy pronikavě zaječela.
„Dobrý večer!“ řekl kdosi. „Vaše občanské průkazy prosím!“
„Co se stalo?“ volal polekaně Pavel Kohout, který přiběhl zpátky k plotu.
Nikdo mu neodpověděl.
„Na návštěvě?“ řekl Šperk s nepříjemným úsměvem. „To je v pořádku,“ podotkl ke dvěma mužům, kteří stáli po jeho boku.
Kvidův otec nedokázal odpovědět.
Kvidova matka uchopila své syny za ruce.
„No běžte,“ řekl Šperk. „Běžte, běžte.“
(citace str. 96-98)

• Rozbor ukázky:
stylistická charakteristika: (jsou shodné u ukázky i celé knihy)
◦ slohový postup – vyprávěcí
◦ způsob vyprávění – er-forma z pohledu Kvida
◦ funkční styl – umělecký
◦ členění textu – do kapitol (17 – značené římskými čísly), které jsou dále členěny do podkapitol (značeny arabskými čísly); členění je pravidelné – vyprávěcí pasáže jsou delší, každá přímá řeč ve vlastním odstavci; při rychlém spádu díla jsou odstavce i o jedné větě

◦ další charakteristiky textu
• koncepce textu – v díle se objevují popisy a charakterizace, ty ale nepřevažují nad vyprávěním; některé kapitoly jsou psány formou divadelního scénáře; objevují se dialogy, které jsou ale prokládány Kvidovými myšlenkami; objevují se také pasáže prokládané rozhovorem mezi Kvidem a vydavatelem, kterému prezentuje svou knihu; dále autor občas využívá pomlček místo závorek
◦ použitý jazyk – spisovný jazyk, který je v přímé řeči prokládán hovorovou češtinou, které se občas připojí i nějaké vulgarismy; několikrát je také v knize využit anglický jazyk
lexikální charakteristika:
◦ konkrétní slova:
• expresivum → pronikavě zaječela (jednoznačné expresivum, pro které by mohlo být využito nezbarvené spojení například nahlas zakřičela či zvolala, zaječela a ještě k tomu pronikavě je velmi emotivní)
• specifická terminologie → Státní bezpečnost (pojem Státní bezpečnost je jistý pojem z historie, který je třeba znát, jinak to čtenáři nic neřekne – jediné, z čeho by to neznalý čtenář mohl pochopit, je následné vysvětlení v dalším odstavci – tajná policie)
◦ konkrétní tvar:
• deminutivum → mladíčkům (z tohoto deminutiva je cítil lehká ironie či sarkasmus, jelikož se o mladíčcích autor nevyjadřuje velmi dobře – rozhodně pochybuje o jejich schopnosti po několika sklenkách vína mluvit rozumně)
• jmenný tvar → byla ochotna (jmenný tvar je využit v situaci, kdy matka přemýšlí nad riziky této návštěvy, v běžné řeči by člověk pravěpodobně využil spojení byla ochotná)
syntaktická charakteristika:
◦ délka vět a souvětí – věty jsou členěny do vět podle toho, jestli jsou přímou řečí nebo ne – přímá řeč využívá mnohem kratších vět, naopak popisné části jsou psány někdy i několikařádkovými souvětími
◦ pravidelnost větné stavby – větný slovosled je v drtivé většině případů pravidelný, odchylky od větné stavby se nevyskytují
◦ netypické větné konstrukce – žádné netypické větné konstrukce se v ukázce nevyskytují
◦ hutnost vyjadřování – užívání spojek ve v normální míře, pouze autor využívá trochu více pomlček (hlavně místo závorek) a autor nezvyšuje hutnost textu užíváním specifických slovních druhů
jazykové prostředky:
◦ epiteton zdobný (tropy – metafora) → zlatavě křupavá kůžička (autor se snažil barvitě popsat kuře, které měl Kvidův otec jako správný gurmán jíst, naznačil, že vypadalo opravdu skvěle)
◦ litotes (tropy – metonymie) → nebylo úplně nepodobné právě kohoutovskému „intelektuálnímu selhání“ (jedná se o oslabené pojmenování, které ve skutečnosti znamená, že naopak Kvidovo období bylo podobné Kohoutovu období)
◦ elipsa (figury) → místní (autor tím myslel místní policii či místní státní bezpečnost, což ale je z textu pochopitelné a proto to nemusel zmiňovat – v přímé řeči lidé mluví v heslech)
◦ personifikace (tropy – metafora) → zasvítily ve tmě oči psa (naprosto očividné využití personifikace – skutečný výjev byl spíše odlesk světel v očích psa)