Jerome David Salinger - Kdo chytá v žitě

Kdo chytá v žitě
Jerome David Salinger

• autor: Jerome David Salinger
dílo: Kdo chytá v žitě
literární druh: epika
žánr díla: román
doba vzniku/1. vydání: 1951
překladatel: Luba a Rudolf Pellarovi

• Obsah díla:
Příběh vypráví sama hlavní postava knihy – sedmnáctiletý student Holden Caulfield. Jeho vyprávění začíná, když je vyloučen z další školy. Vyloučen byl, protože propadl ze čtyř předmětů. Původně chtěl zůstat na škole do té doby, než jeho rodiče obdrží od školy dopis o vyloučení. Jelikož se ale pohádal se spolubydlícím na koleji, rozhodl se, že tři dny, které zbývají do té doby, než bude rodičům dopis doručen, stráví sám v New Yorku. Má poměrně hodně peněz našetříno a tak se rozhodl, že zůstane v hotelu. Ve městě potkává různé lidi, které zná, ale i ty, které právě poznal. Jeho pobyt mu zpestřila jeho kamarádka Sally, dvě jeptišky na vlakovém nádraží, hotelový liftboy a prostitutka nebo jeho profesor z dřívější školy profesor Antolini, který má evidentně pedofilní homosexuální sklony. Právě po této nepříjemné zkušenosti se Holden rozhodne odjet z města.
Před svým plánovaným odjezdem se ale chce rozloučit se svou mladší sestřičkou, kterou má moc rád – Phoebulkou. Vplíží se večer domů, aby se s ní rozloučil. Phoebulka hned pozná, že byl opět vyloučen a je na něj naštvaná. Řekl jí svůj plán o odchodu, a tak mu Phoebulka půjčila nějaké peníze, které měla našetřené na vánoce. Poté Holden odchází a přespí na lavičce na nádraží. Druhý den se rozhodne, že Phoebulce peníze vrátí a odjede stopem na západ. Odchytí si svou sestru ve škole, jenže ho překvapí – má sbalený kufr a chce odjet s ním. Jelikož je jeho malá sestřička jediný člověk, na kterém mu záleží, rozhodne se ve městě zůstat, aby jí nezpůsobil žádné potíže. Díky ní se vrátí domů a je na nějakou dobu zavřen do léčebny. Zde Holden sepíše svůj příběh.

• Jerome David Salinger a okolnosti vzniku díla:
Jerome David Salinger se narodil 1. ledna 1919 v New Yorku a zemřel 27. ledna 2010 v New Hampshire. Salinger byl americký spisovatel, známý hlavně svým románem Kdo chytá v žitě vydaným v roce 1951. Vyrůstal na Manhattanu a psaní povídek se začal věnovat již na střední škole. Poté sloužil v armádě. Po válce byla vydána jeho uznávaná povídka Den jako stvořený pro banánové rybičky. Následovala úspěšná éra románu Kdo chytá v žitě. Roku 1953 Salinger během jednoho rozhovoru přiznal, že tento román je „tak trochu“ autobiografický, označil své dětství za velmi podobné Holdenovu dětství.
Zajímavé je, že od roku 1965 nevydal žádné nové dílo a od roku 1980 neposkytl žádný rozhovor. Dohromady napsal Salinger 35 povídek, z nichž většina vyšla pouze časopisecky, napsal čtyři romány, z nichž nejznámější je předmětem tohoto rozboru.

• Role knihy v literárně historickém kontextu:
Kniha vyšla poprvé roku 1951 jako debut amerického spisovatele Jerome Davida Salingera. Kniha byla od začátku kontroverzní a to zejména díky vulgarismům, prokresleným sexuálním scénám a otevřenému hněvu dospívajících. Jeho popis hlavní postavy měl vliv na dospívající čtenáře, proto byl označen za nevhodný v několika školách a kniha byla zakázána. Ani to však nezabránilo tomu, aby se z knihy stal fenomén, který je stále populární i více jak 60 let od jejího vydání.
Celkem se od prvního vydání prodalo více jak 10 milionů výtisků a dílo bylo nejčtenější knihou v 50. letech v USA. Kniha je natolik úspěšná, že ji časpis Time zařadil mezi sto nejlepších anglicky napsaných knih od roku 1923.
Název knihy má také svůj důvod, je parafrází na báseň Roberta Burnse. Je ale upraven podle hlavní postavy, pro kterou jediné zaměstnání, které má smysl, je stát na kraji žitného pole u srázu a chytat děti, aby nespadly ze srázu.

• Charakteristika jedné postavy – Holden Caulfield:
Holden Caulfield je hlavní postavou a zároveň vypravěčem této knihy. Jeho vyprávění začíná v den, kdy ho „vyhodili“ ze školy v Pencey. Popisuje své spolubydlící v Pencey, cestu do New Yorku i zážitky z New Yorku z období, než se vrátil domů k rodičům. Během svého vyprávění čtenáře seznamuje se svou rodinou, svými profesory z různých škol, kamarády i přítelkyněmi. Věnuje se také svým názorům na společnost a popisuje dokonce i svůj sexuální život.
Hlavní postava této knihy je velmi psychicky nestabilní muž. Jeho nálady se rychle střídají. Často je deprimovaný (přesně takto se v knize vyjadřuje) z různých událostí. Častokrát je rozladěn pouze něčím, co mu někdo jiný řekne, nebo když si vzpomene na nějakou historku z dětství. Několikrát v knize popisuje i své depresivní nálady, kdy má pocit, že se propadá do hlubin a nemůže se vrátit. Důležitým člověkem pro něj v životě je jeho mladší sestra Phoebulka, na které mu velmi záleží a díky které nakonec zůstane doma a neodjede na západ, jak původně plánoval.
Důležitým členem rodiny pro něj byl také jeho bratr Allie, který ale zemřel. Několikrát se k němu v knize obrací a rozmlouvá s ním. Holden má ještě jednoho sourozence – D. B., který je spisovatelem v Hollywoodu. Ten ho také pravidelně navštěvuje v psychiatrické léčebně, kam byl Holden umístěn poté, co ho vyhodili z více jak čtyřech škol. V této léčebně také vypráví svůj příběh.

• Ukázka:
(u profesora Antoliniho doma)
Šel do kuchyně a já do koupelny a svlík jsem se. Nemoh jsem si vyčistit zuby, poněvadž jsem s sebou neměl kartáček. Neměl jsem taky žádný pyžamo a pan Antolini mi zapomněl nějaký půjčit. A tak jsem se prostě vrátil do obývacího pokoje a zhas lampičku vedle gauče, načež jsem vlez jen tak v trenýrkách do postele.
(…)
Načež se něco stalo. Ani mluvit se mi o tom nechce.
Zničehonic jsem se probudil. Nevím vůbec, kolik bylo hodin, ale probudil jsem se. Cítil jsem něco na hlavě, něčí ruku. Páni, mně vám to vyděsilo! Vážně. Víte, co to bylo? Byla to ruka pana Antoliniho. A víte, co dělal? On vám seděl na podlaze hned vedle gauče, potmě, a mazlil se se mnou – totiž – hladil mě po hlavě. Páni, já bych se vsadil, že jsem vyskočil minimálně tři sta metrů do vejšky. „Kruci, co to děláte?“ povídám.
„Nic. Jenom tady tak sedím a obdivuju – “
„Ale já se vás ptám, co děláte?“ opakoval jsem ještě jednou. Kruci, já vám nevěděl, co mu mám říct – já jen jako, že mi to bylo pekelně trapný.
„Co kdybys takhle mluvil trošku tišeji? Jenom tady tak sedím – “
„Já už stejně musím jít,“ povídám. Páni, že jsem ale byl nervózní! Začal jsem si v tý tmě natahovat ty zatracený kalhoty. Byl jsem vám tak děsně nervózní, že jsem si je skoro nemoh natáhnout. Zatracený zvrhlíci! Já jich poznal víc než kdo jinej, ve školách a tak, a vždycky se to u nich projeví, zrovna když jsem tam já.
„Kam musíš jít?“ zeptal se pan Antolini. Snažil se tvářit chladně, jako by se nechumelilo a tak, ale chladnej nebyl ani kapánek. Čestný slovo.
„Já jsem si nechal na nádraží kufry. Radši si tam zajedu a vyzvednu si je. Mám v nich všechny svoje věci.“
„Však tam budou ráno taky. Teď si vlez zpátky do postele. Já už jdu taky do postele. Co je s tebou?“
„Nic se mnou není. Já jenom že mám v jednom kufru všechny peníze a všechno. (...)“
„Holdene, nebuď směšný. Vlez zpátky do postele. Já už jdu taky do postele. Těm penězům se tam do rána nic nestane.“
„Ne bez legrace. Já už musím jít. Vážně.“ Byl jsem skoro úplně oblečenej, až na to, že jsem nemoh najít kravatu. Nemoh jsem si vzpomenout, kam jsem si položil kravatu. Tak jsem se oblík a nechal kravatu kravatou. Pan Antolini teď seděl ve velkým křesle, kousínek ode mě, a pozoroval mě. Byla tma a já jsem na něj nějak moc extra neviděl, ale stejně jem věděl, že mě pozoruje. A taky ještě pořád nasával. Viděl jsem, že drží v ruce tu svou věrnou sklenici whisky.
„Jsi prazvláštní hoch.“
„Já vím,“ povídám. Ani jsem se moc nekoukal, kde tu kravatu mám. Takže jsem odešel bez ní. „Sbohem, pane profesore,“ povídám. „Děkuju mockrát. Bez legrace.“
(citace str. 179-180)

• Rozbor ukázky:
stylistická charakteristika: (jsou shodné u ukázky i celé knihy)
◦ slohový postup – vyprávěcí
◦ způsob vyprávění – ich-forma
◦ funkční styl – umělecký
◦ členění textu – text je členěn do kapitol (26, značené čísly), dále je text členěn do odstavců, které jsou většinou pravidelné – pouze odstavce s přímou řečí jsou kratší, tzn. že členění je závislé na obsahu
◦ další charakteristiky textu – koncepce textu – střídají se přímé řeči se spíše popisnými částmi, ale vyskytují se také vnitřní myšlenkové postupy; autor také často využívá pomlčky a různé typografické značky
◦ použitý jazyk – kniha je psána spisovným jazykem a to konkrétně hovorovou češtinou
lexikální charakteristika:
◦ konkrétní slova:
• expresivum → pekelně (expresivní vyjádření, mohlo by být nahrazeno nezbarveným slovem například velmi, poté by to Holdenovi bylo velmi trapné)
• frazém → jako by se nechumelilo (autor ustáleným spojením vyjádřil, že se jakoby nic nedělo, i když to nebyla pravda)
◦ konkrétní tvar:
• deminutivum → kousínek (většinou se říká kousek ode mě, ale autor chtěl zjevně vyjádřit, že byl pan profesor od Holdena opravdu v malé vzdálenosti)
syntaktická charakteristika:
◦ větné členění – větné členění je pravidelné, odchylky od větné skladby se objevují pouze výjimečně, většina vět má pravidelnou větnou skladbu
◦ věty a souvětí – autor využívá jednoduchých vět pro přímou řeč, naopak vyprávěcí a popisné pasáže jsou psány spíše v souvětích
◦ netypické větné konstrukce – vyskytují se občas v přímé řeči, např. Vážně. nebo Bez legrace.
◦ Hutnost vyjadřování – užívání spojek není ani nadměrné ani oslabené a autor nezvyšuje hutnost textu užíváním specifických slovních druhů
jazykové prostředky:
◦ hyperbola (tropy – metonymie) → vyskočil minimálně tři sta metrů do vejšky (Holden touto hyperbolou chtěl vyjádřit, jak moc se lekl, když ho profesor Antolini probudil hlazením po vlasech)
◦ tautologie (figury) → moc extra (autor vyjadřuje dvěma slovy, který mají podobný výraz tentýž význam – to, že ve tmě Holden nic neviděl)
◦ floskule (automatizované výrazy) → se něco stalo (klasický výraz, který se objevuje snad ve všech textech)