Hemingway- Stařec a moře

Stařec a moře
Hemingway
Kniha
Literární útvar: próza
Literární druh: epika
Žánr: novela
První vydání: 1952
Zajímavosti:
Vyšla nesčíslněkrát v desítkách jazyků po celém světě. Poprvé u nás vyšla v roce 1956 a od té doby vyšla už 5 krát. Dílo se stalo inspirací pro Josefa Škvoreckého a částečně i pro Arnošta Lustiga. Díky univerzálnosti a nadčasovosti tématu je dílo stále aktuální. Novela byla zfilmována.
O autorovi:
Americký romanopisec, povídkách, novinář a reportér. Byl představitel ztracené generace. V roce 1952 dostal Nobelovu cenu za literaturu za dílo stařec a moře. Byl 4 krát ženatý. Roku 1918 byl zraněn na Italské frontě. Po válce působil jako dopisovatel v Paříži a občas podnikal výlety do Afriky. Po Druhé světové válce žil na Kubě. Trpěl duševními depresemi a spáchal sebevraždu.
Díla: Sbohem, armádo
Komu zvoní hrana
Ztracená generace- Generace 20. Let 20. Století, která byla ovlivněna 1. Světovou válkou. Trpěli pocitem vykořistěnosti, ve světě byli ztracení, nebyli schopní žít v normálních podmínkách, citově vyprahlí. Patřili zde taky Fitzgerald a Steinebck.
Dobový kontext:
(směry, vymezení doby, současníci, propojení s jinými autory)
Autor dílo napsal v době své osobní i umělecké krize, kdy se přestěhoval na Kubu. Předlohou mu byl skutečný rybář.
Moderní světová literatura 1. pol 20.stol., americká próza mezi válkami, studená válka chudý rybář.
Vliv vitalismu- soužití s přírodou, obraz každodenního života.
Součastnici:
William Faulkner- Absolone, Absolone!
Francis Scott Fitzgerald- Velký Gatsby
Thomas Stearns Eliot- Pustá země
John Steinbeck- O myších a lidech

Jazyk:
(spisovný/nespisovný… dialogy, monology; slovní zásoba – pestrá?, typy vět – postoj mluvčího ke skutečnosti; umělecké prostředky)
Tato novela je psána jednoduchým spisovným jazykem. Slovní zásoba není moc velká. Psáno jednoduše a střízlivě, ale ve všem je určitá dynamika a napětí. K oživení ději a obrazu prostředí byly v překladu ponechána španělská slova. Vyskytují se zde vyprávěcí a popisné části (moře, starce, místa, kde bydlí). Převažují vnitřní monology starce (když je na moři sám). Jsou zde krátké věty, skoro se zde nevyskytují dlouhá souvětí. Obsahují rybářské pojmenování. Autor používá obecná pojmenování (chlapec, moře, ryba), skoro se v textu nevyskytují vlastní jména. Metafory, personifikace (mluví o své ruce, jako by byla žívá bytost), přirovnání (lano těžké jako kříž). Autor využívá hlavně úvahu a popis (co jsi to za ruku).
Autorský postoj:
(ich/er forma; přístup …)
Psáno er-formou. Autor je vypravěčem. Díky monologům se čtenář dobře vcítí do postavy starce.
Obsah, téma, motivy, náměty:
(shrnutí příběhu díla, hlavní postavy; myšlenky - +kontext dobových tendencí)
Příběh osud rybáře Santiga, který dlouho nemůže chytit žádnou rybu. A to je důvodem proč se chlapec Manolin odchází na přání svých rodičů se učit k jinému rybáři z vesnice. Santiago se rozhodne vyjet na moře sám, aby všem dokázal, že ještě stále umí chytit rybu. Usměje se na něj štěstí a na Santiaga čeká obrovský úlovek. Avšak musí o něj zápasit s přírodou. Na rybu zaútočí žraloci, a i když jí Santiago brání až do vypětí svých sil, rybu neubrání. Stařec se vrátí do vesnice pouze s rybí kostrou. Avšak i přes to si u vesničanů tímto skutkem získává respekt.
Boj starce s rybou. Život chudých kubánských rybářů (H tam žil). Smyslem lidského života a štěstí není zisk a bohatství, ale hluboké uspokojení z dobře vykonané práce, z čestného zápasu, který je veden až do vypětí sil, z toho, že se přes všechny nástrahy přírody a okolí snažíme dosáhnout svého cíle.
Toto by se dalo brát jako alegorie nebo metafora k současné situaci v Americe, kde právě probíhala studená válka. To jak stařec bojuje s rybou až na pokraj svých sil, by se dalo brát jako výzva k tomu, aby se lidí nevzdávali a bojovali za mír.
Prostředí:
(několik bodů k prostředí, v němž se dílo odehrává)
Kubánská vesnice poblíž Havany. Prostředí- chatrč starce, loďka na moři. Doba děje 40. Léta 20. Století.
Hlavní myšlenky:
(jsou-li nějaké – aneb „co-tím-chtěl-autor-říci“)
Zobrazit nekonečný boj člověka s přírodou. Člověk by měl být vytrvalý a nevzdávat se. Smyslem je poukázat na neuvěřitelnou lidskou statečnost a duševní sílu.
„Člověk není stvoře pro porážku. Člověka je možno zničit, ale ne porazit.“
Stařec uvažuje o smrti a o zabíjení, zabíjet by se mělo jen z nutnosti (jako je hlad), ale ne jen tak, jako ve válce.
Přestože byl stařec poražen přírodou, tak lidé díky jeho činu k němu začali mít respekt a chovali se k němu s úctou, všechno zlý je k něčemu dobrý.
Vliv křesťanství, stařec volá k bohu.
Hlavní postavy:
(stručná charatkeristika)
Stařec Santiago- odvážný kubánský rybář s pevnou vůlí, odvážný, samotář, jediný jeho přítel je chlapec, bojuje až na pokraj života, aby se uživil, chudý. Měl ženu, na kterou vzpomíná. Smysl života vidí v rybaření, užívá si chvíle strávené na moři. Introvert, prostý člověk, žil v souladu s přírodou, starý, ale silný a vytrvalý. Rád čte noviny, hlavně o baseballu (oblíbený americký sport). Rád vzpomíná na své mládí. Když je sám, tak trpí samomluvou.
Chlapec Manolin- obětavý, laskavý, nápomocný, má rád starce, pomáhá mu, jezdil s ním rybařit, dokud mohl, obdivuje ho, veselý, mladý, starostlivý, čistý nezkažený charakter.
Vedlejší postavy jsou zlé, závistivé, posmívající se nebo naopak se starcem soucítí a pomáhají mu (hospodský).
Kompozice:
(rozsah; členění – odstavce, kapitoly, sloky – případné další členění; časová chronologie)
Kompozice je chronologická.
Text je členěn na odstavce, není členěn na kapitoly.

Ernest Hemingway – Stařec a moře
Ernest Hemingway byl americký prozaik, novinář, reportér a esejista. Byl představitelem tzv. ztracené generace – generační skupina amerických prozaiků, básníků a dramatiků, kteří byli v mládí poznamenáni hrůznou zkušeností z 1 . SV. Ve své tvorbě vyjadřují pocity vojáků, kteří se vrátili duševně zmrzačeni – tito lidé poté nebyli schopni nalézt smysl života, trpěli depresemi a pocitem odcizení. Byl čtyřikrát ženatý. Za války odjel dobrovolně do Itálie jako dobrovolník Červeného kříže. Zde byl těžce zraněn. Po válce působil jako zahraniční zpravodaj, dopisovatel v Paříži a občas podnikal výpravy do Afriky. Po druhé světové strávil své poslední roky na Kubě, kde poté spáchal sebevraždu, protože trpěl duševními depresemi. Dílo Stařec a moře je považováno za jeho vrcholnou tvorbu, za kterou dostal v roce 1954 Nobelovu cenu.
Psal dramata (Pátá kolona), romány (Fiesta, Sbohem armádo, Komu zvoní hrana, Zelené pahorky africké, Pohyblivý svátek, Přes řeku do stínů stromů), novely (Smrt odpoledne, Mít a nemít, Stařec a moře) a povídky (Za našich časů, Tři povídky a deset básní, Prvních 49 povídek, Muži bez žen).
Hemingway byl velmi ovlivněn válkou, vyhledával nebezpečí, měl zálibu v nebezpečných sportech (býčí zápasy) a v lovu. Ve svých povídkách hledal pravdu o člověku v mezní situaci, proto své hrdiny stavěl do nebezpečí, kde pak prokazovali čest a odvahu. Styl jeho psaní je samozřejmě přizpůsoben této literatuře: je úsečný, zbavený všeho nadbytečného, jeho díla nemají žádné citové zabarvení, často píše pouze dialog bez dalších komentářů – tzv. objektivní vypravěčství. Počítá s podtextem. Většina jeho děl byla inspirována osobními zážitky. Postavy jeho děl jsou často muži, kteří vedou nebezpečný způsob života (vojáci, rybáři, lovci, toreadoři).
Novela Stařec a moře se řadí mezi literární druh epická próza. Odehrává se v kubánské vesnici poblíž Havany v prostředí chatrče starce nebo na loďce na moři. Čas děje jsou nejspíš 40. léta 20. století.
Dílo napsal autor na Kubě, předlohou mu byl opravdový kubánský starý rybář, psal celé dva měsíce, po publikaci v časopise Life zaznamenala novela velký ohlas a rázem byla zařazena mezi autorova vrcholná díla.
Hlavním tématem knihy je boj starce s rybou. Současně s ním je popsán život chudých kubánských rybářů. Hlavní myšlenkou je to, že štěstí nespočívá v bohatství, ale v uspokojení z vyčerpávajícího zápasu. Smyslem díla je poukázat na obrovskou lidskou statečnost a nezdolnou duševní sílu.
Kompozice: Dílo je psáno v er formě. Děj se rozvíjen chronologicky bez jakéhokoliv složitého prostupování časových rovin nebo rozsáhlých retrospektiv. Text není nijak formálně členěn. Je to jednoduchý, prostý příběh, který chce zachytit pouze nejzákladnějšího opravdového prožitku (chce, aby měl čtenář vlastní citové a myšlenkové asociace). Objevují se zde prvky se symbolickými významy (zakrvavené ruce = Kristovo utrpení). Existuje zde obecná rovina příběhu – celý příběh je tak vlastně metafora o životě (rybář = člověk, ryba = příroda, žraloci = zlo). Celkový příběh směřuje k tzv. bodu obratu – k překvapivému dějovému zvratu, odkud se vše, co předcházelo, jeví jinak. Objevuje se zde také tzv. metoda ledovce = autor řekne něco a zbytek si muší čtenář domyslet sám.
Autor používá jednoduchý spisovný jazyk. V překladu jsou ponechány španělské výrazy – pro oživení děje a obrazu prostředí (galanos = žraloci). Nejsou zde konkrétní pojmenování (Santiago není oslovován jménem, ale pouze jako stařec). Objevuje se častý monolog hlavního hrdiny, strohá stylizace vět (stručná formulace) hlavně u dialogů v přímé řeči. Velké množství přirovnání, personifikace a sebeoslovování. Objevují se také rybářské pojmenování (harpuna, hák s bodcem..). Dílo je psáno velmi jednoduše, ale je v něm skrytá určitá dynamika a napětí. Autor využívá hlavně úvahy a popisu.
Hlavní postavou je stařec Santiago – kubánský rybář, který má pevnou vůli, je zkušený, bojuje až na pokraj života, aby se uživil – jinou možnost nemá. Během zápasu s rybou a žraloky často mluví sám k sobě, uvažuje o životě. Druhou hlavní postavou je chlapec Manolin – velmi obětavý, učenlivý, laskavý, nápomocný. Má starce rád a obdivuje ho.
Literárně historický kontext: E. Hemingway tvoří spolu s Johnem Steinbeckem a W. Faulknerem velkou trojku spisovatelů první poloviny 20. století. Jedná se o literaturu meziválečného období, kterou také označujeme jako Ztracenou generaci (Lost generation).
Ztracená generace je termín, který poprvé použila americká spisovatelka Gertrude Steinová. Označuje skupinku amerických spisovatelů narozených kolem roku 1900, kteří zažili první světovou válku a zkušenosti z ní využívají ve svých dílech. Právě díky těmto hrozným zkušenostem se nedokážou začlenit zpátky do společnosti, protože mají pocit, že válka všechno zničila a prožívají pocity deziluze, apatie a zklamání. Pro tyto autory jsou typické životní postoje, skrze které vyjadřují nesouhlas a nedůvěru ke společnosti a dále fakt, že své hrdiny staví do složitých situací, ve kterých musí projevovat svůj charakter. Mezi další autory této generace patří například. Steinbeck, W. Faulkner, F. S. Fitzgerald (Na prahu ráje, Velký Gatsby, Něžná je noc) nebo T. S. Eliot.
První světová válka ovlivnila i ostatní světové spisovatele, kteří tvořili v první polovině 20. století. Je to především E. M. Remarque (Na západní frontě klid, Cesta zpátky, Černý obelisk), Antoine de Saint Exupéry (Malý princ, Noční let, Citadela), Romain Rolland (Petr a Lucie, Jan Kryštof, Dobrý člověk stále žije) nebo Lion Feuchtwanger (Židovka z Toleda, Bláznova moudrost, Goya) a další.
Toto dílo se stalo inspirací pro Josefa Škvoreckého a částečně i pro Arnošta Lustiga. Díky univerzálnosti a nadčasovosti námětu je toto dílo stále aktuální. Novela byla zfilmována v roce 1957.
• Dílo: dramata (Pátá kolona), romány (Fiesta, Sbohem armádo, Komu zvoní hrana, Zelené pahorky africké, Pohyblivý svátek, Přes řeku do stínů stromů), novely (Smrt odpoledne, Mít a nemít, Stařec a moře) a povídky (Za našich časů, Tři povídky a deset básní, Prvních 49 povídek, Muži bez žen).
• Inspirace – předlohou mu byl opravdový kubánský starý rybář
• Literární druh – epická próza
• Literární žánr – novela
• Místo děje – Odehrává se v kubánské vesnici poblíž Havany v prostředí chatrče starce nebo na loďce na moři.
• Čas děje – nejspíš 40. léta 20. století
• Kompozice – er forma, chronologický příběh
• Vypravěč – pouze konstatuje, nevysvětluje, vševědoucí. Autor je sám vypravěčem
• Jazykové prostředky – Spisovný jazyk, prvky se symbolickými významy (zakrvavené ruce = Kristovo utrpení), španělské výrazy (galanos = žraloci). Nejsou zde konkrétní pojmenování (Santiago není oslovován jménem, ale pouze jako stařec). Objevuje se častý monolog hlavního hrdiny, strohá stylizace vět (stručná formulace) hlavně u dialogů v přímé řeči. Velké množství přirovnání, personifikace a sebeoslovování. Objevují se také rybářské pojmenování (harpuna, hák s bodcem..)
• Syntaktické prostředky – text není nijak formálně členěn. Existuje zde obecná rovina příběhu – celý příběh je tak vlastně metafora o životě (rybář = člověk, ryba = příroda, žraloci = zlo). Celkový příběh směřuje k tzv. bodu obratu – k překvapivému dějovému zvratu, odkud se vše, co předcházelo, jeví jinak. Objevuje se zde také tzv. metoda ledovce = autor řekne něco a zbytek si muší čtenář domyslet sám.
• Styl (slohový postup) – metoda ledovce = snaha o reálný popis skutečnosti, ale zároveň eliminace (vytěsnění) popisnosti, využití úsporných výrazů, strohé podávání myšlenek (jasné, stručné, výstižné – hluboké myšlenky). Vyprávěcí i popisné části.